Twingo Club ČR - Články
Reportáž ze srazu Renault Clubu ČR



Orientační závod:
Matně si toto spojení pamatuji z dob dávno minulých, tedy školních, kdy jsme pobíhali po lese s busolou či kompasem a mapou, a soutěžili, kdo se nejlépe ztratí. Následně v dobách krapet méně vzdálených, jsem si připadal jako orientační king. Jelikož ať jsem jezdil kamkoli, na kole či autem, nikdy jsem se neztratil. Téměř vždy jsem vše včas našel a kolikrát až nečekaně brzy (což bylo dáno spíš směsí náhody a intuice než mých schopností...). Někdy jsem až říkal, že jezdím po čuchu. Například když jsem na první pokus dorazil přímo na jednu vykládku ve Skotsku, o níž mi všichni kolegové řidiči říkali, že se normálně najít nedá, že je ideální zastavit policejní hlídku a nechat se tam doprovodit. Tak dlouho jsem hledal policejní hlídku, až jsem zastavil přímo před místem vykládky.

S tímto vědomím jsem se postavil na start Orientačního závodu Renault clubu. Spojili jsme síly s členem Twingo clubu LCT a vytvořili jednu posádku, výběr padl na mé Twingo – hlavní důvod pro byl ten, že má otvírací střechu, tak abychom se mohli kochat.

Při čekání na startovní čáře jsme zběžně prolétli pokyny, které asi měly být pročteny o krapet dříve. Proto jsme si například nevynulovali počítadlo km, to abychom věděli, na jakém km se nacházíme. Tuto drobnost jsme si uvědomili až o několik km dál, když jsme začali studovat itinerář. Zjistili jsme, že jsme minimálně jeden úkol už prošvihli. S informací, že na 1,4 km je nějaká poštovní schránka toho moc neuděláte, když nevíte kde to je. No nic, kilometráž bereme alespoň odhadem na km, i když je udávána ve stovkách metrů. Alespoň to bude napínavější.

Postupně spíše intuitivně poznáváme, které symboly co znamenají, ba i si je dokážeme jakž takž zařadit do silniční sítě. Objevujeme krásy Mělnicka a sluníčko nám vesele praží do makovic, jež se pokoušejí sledovat silnici, itinerář, plnit úkoly a hlavně přežít.

Á propos , plnit úkoly. Najít vodohospodářskou budovu a podepsat se na arch bylo v pohodě, ovšem určit na co je objekt vlevo na určitém km, když ani nevíte jaký máte reálný stav km od startu je dobré. Postupně míjíme rodinné domy, obecní úřad (k čemu vlastně slouží obecní úřad ?-to by možná bylo i téma na disertační práci), až zahlédneme ceduli objekt na prodej.Bingo, to by mohlo býti ono, tedy snad.

Jedeme dál, ostatní soutěžící potkáváme a míjíme před sebou, proti sobě, od sebe i za sebou, z výrazu tváří nelze určit, zdali bloudí, či našli co hledali.

Fakt, že pokud mineme jakoukoli křižovatku z itineráře, bude znamenat že jsme v koncích, nás nutí k delšímu a hlubšímu prozkoumání každého křížení. Když jedeme kolem bodu G podruhé, matně vzpomínáme, co slušného se vlastně o tomto proslaveném bodě řeklo. Nutno podotknout,že MARNĚ.

Jaké štěstí, že se nestartovalo v pořadí dle čísel, alespoň se krom ostatního nemusíme trápit tím, kam jsme se to propadli či naopak kde jsme to všem ujeli, a jestli ten, co jede proti nám spíš bloudí, nebo už míří k cíli.
Když se občas na nějaké krizové křižovatkové situaci sejdeme s jinou posádkou, jen si potvrdíme platnost hesla víc hlav víc ví: Každý by jel jinudy. Sebekriticky musím uznat, že jsme v jednom případě tu správnější trasu zvolili my. A i proto jsme zdárně dorazili k bodu A. V kterýkoli jiný den je to autobusová zastávka ve vsi Truskavna. Dnes ne. Parkujeme, kde se mezi ostatními Renaulty dá (zaplať pánbů za vnější rozměry Twinga!!!) a sestupujíc dolů z kopce, cestou necestou vstříc dalšímu lišáckému úkolu, ani nechceme myslet na to, co by se dělo, kdyby nyní do vsi přijel autobus. Buď by se nevešel nebo by nás asi odřel.

Lezení do jeskyně po žebříku stabilním jak naše ekonomika vynechávám, jelikož mé sandálky nejsou tou nejlepší obuví. A tak LCT zdárně leze vzhůru, sestupuje dolů do jeskyně kde si čte další úkol. Vystupuje nahoru, nechá si zapsat písmenko a na každý pád bez pádu zas slézá mezi nás. Teď už chápeme úsměvy těch, kdož nás míjeli, majíce již splněno, a také se na příchozí usmíváme, ba občas i chichotáme. Což nás velice rychle přejde jakmile začneme zase stoupat nahoru do vsi.
Autobus se naštěstí nekonal, tudíž vydržela netknuta naše auta i zastávka, mimochodem postavená firmou Prefa Beton (další z lišáckých úkolů k zjištění a zapsání).

Vyrážíme vstříc dalším cestám a překvapením.Tím prvním je, že mi upadne tlumič výfuku. Ještě si ho i málem přejedu, naštěstí se nám podaří jej zpod nízkého auta vydolovat a uložit do zavazadlového prostoru (třeba se bude v cíli kontrolovat kompletnost aut, aby nedocházelo k taktickému odlehčování). Twingo tím získalo soutěžácký zvuk, takže si o to více užíváme serpentiny, ba i průjezd skalního tunelu, jehož ozvěnové schopnosti ještě zdůrazňuje naše otevřená střecha. To je zvuk, že by i Sebastian Loeb záviděl.

Radost z hluku nám kalí marné hledání bodu B, neustále se nám nedaří se zorientovat v pokynech. Tvary křižovatek a hlavně průjezdu bodem nás matou natolik, že už počítáme místo desítek, stovky metrů a vjíždíme slepou ulicí do myslím že Osinalic, či jak se ta samota jmenuje. A stáváme se zde místním osinou v řiti.

Vyjedeme nahoru, sjedeme dolů, mezitím už jeden z lufťáků začíná svým offroudem blokovat silnici,.tak raději couváme a jedeme hledat jinou možnost. Ovšem po cca 10km zajížďce se vracíme zpět a jsme už ouplně mimo. Potkáváme Moma, dáváme hlavy dohromady a míříme zpět do osady, kde asi opravdu bod B je.

Asi ho máme, i když nějak nesedí s tím, jak je vyobrazen, ovšem může to být jen další kulišárna organizátorů. Chceme se vrátit, leč narážíme na nečekaný druhý bod B, tedy BLBEC. Jenž opět blokuje silnici svým egem, tedy velkým dlouhým autem. Veškerá diskuse s ním postrádá logiku, jeho slova o tom, že tam naše auta jezdila 80 i víc jsou k smíchu nejen pro absenci jakýchkoli důkazů, ale i pro faktickou nemožnost na tomto stavu a povaze silnice zmíněné rychlosti se jen přiblížit, natož jí dosáhnout. Padají silná slova, vyhrožuje se navzájem policií. Místní rekreující se BLBEC i se svou manželkou, která se k němu mimochodem opravdu svými argumenty hodí, si užívají svých pár minut totální důležitosti a po delších monolozích je průjezd uvolněn. To už naštěstí i ti, kdož čekali v protisměru uvěřili, že bod B byl dobyt a nemá cenu tam jezdit a dráždit blba znovu.

Vyrážíme tedy už značně po vypršení časového limitu dohledat ještě alespoň památný strom v Dobřeni, překvapivě i teď potkáváme nějaké posádky v protisměru a poctivě pelášíme k cíli, doufajíc, že jej už nezrušili. Nezrušili. Odevzdáváme jízdní výkaz, jenž má určitě více prvních písmen z názvů projetých obcí, než by měl mít, ale o to míň má odpovědí u úkolů. Triumfální je tedy pouze ten zvuk motoru.

Zlatou tečkou budiž následné popíjení Desperada, chlapské porovnávání si vlastních Twing a vůbec ten prima pokec s podobně naladěnými lidmi, kteří nelitovali času i km a dorazili.

Ten sraz nebyl samozřejmě jen orienťák, byla to i jízda zručnosti naslepo, noční čumjízda , kterou jsem bohužel já vynechal, a spousty dalších věcí, k nimž se třeba někdy ještě vrátím, stejně tak jako k fotkám.

Zatím jsem popsal ten nejdelší, a tudíž nejintenzivnější zážitek z těchto dvou prima dní...



Mirek